Devadesátidenní obilí

Hospoda v Kirkwallu měla pět stolů a oheň. Dveře vedly do ulice ze šedého kamene, na jejímž konci stojí katedrála St Magnus. Polly si sedla ke stolu nejblíž teplu. „Můžu vidět jídelní lístek?“ zeptala se. Na kartě bylo míň věcí, než čekala, a víc z nich místních.

„Mohla byste mi doporučit nějaké dobré jídlo?“ Majitelkou byla volavka. Hned doporučila bannock. Bere je ječmen, který tu pěstují po staletí. Lidé mu říkají devadesátidenní ječmen, protože dozraje dost rychle na krátké severní léto. Semletý na mouku dává placatý tmavý bannock.

„Máte vegetariánská jídla?“ zeptala se Polly. Volavka ukázala na stejný řádek na kartě. Bannock, máslo a crowdie, měkký sýr, který tu na statcích dělali odjakživa. Stejné obilí jde taky do palírny pod věží, která funguje od roku sedmnáct set devadesát osm.

„Můžeme zaplatit, prosím?“ řekla Polly, když měla prázdný talíř. Volavka si s účtem dala načas, což je poklona. Venku vítr klesl na to, čemu ostrovy říkají bezvětří. Polly šla nahoru šedou ulicí k červené katedrále.