Devět ostrovů, tři desky

Polly přiletěla nízko nad pobřežím z černé sopečné skály, kde zelené louky sahaly až na okraj útesu a nad zaoblenými kopci ve vnitrozemí se pomalu sunula mlha. Tohle byl São Miguel, největší z devíti ostrovů, které tvoří Azory, sám uprostřed severního Atlantiku. Slaný vzduch se mísil s vůní mokré hlíny a posečené trávy a někde dole zakokrhal kohout na statku, který ještě neviděla.

Celý ostrov existuje kvůli švu hluboko pod dnem oceánu, místu, kde se o sebe pomalu třou tři z velkých desek, jež nesou kontinenty. Severní Amerika táhne jedním směrem, Evropa druhým a Afrika tlačí od jihu, a tam, kde se tyto tři okraje setkávají, si žár a tlak nacházejí cestu vzhůru puklinami v zemské kůře. Každý ostrov v tomto řetězci vznikl stejně, jedna erupce za druhou, z ničeho jiného než z ohně a chladnoucí horniny.

Téměř každé pole na São Miguel lemuje živý plot z hortenzií, modrých, fialových a někdy jemně růžových, vysázených tak hustě, že vypadají jako namalované do krajiny. Sedláci přivezli tyto rostliny z Asie v devatenáctém století jen proto, aby vyznačili hranice mezi pastvinami, a vůbec nečekali, že se z nich stane poznávací znamení ostrova. Sopečná půda, bohatá na minerály, barví jejich okvětní lístky sytější modří než téměř kdekoli jinde na světě.

Dál ve vnitrozemí se zelené kopce zvedaly a skládaly kolem širokých tichých pánví, do kterých Polly z pobřeží neviděla. Odněkud mezi nimi slabě stoupala pára, tenké bílé nitky proti šedé obloze, a tak zamířila svůj let k výšinám, aby zjistila, co ji vytváří.