Devadesátidenní obilí

Hospoda v Kirkwallu měla pět stolů a oheň a dveře vedly rovnou do ulice ze šedého kamene, na jejímž konci stojí katedrála St Magnus. Polly si sedla ke stolu nejblíž teplu, protože po dni na vodě žádný jiný stůl neexistuje. „Můžu vidět jídelní lístek?“ zeptala se a dostala kartu, na které bylo míň věcí, než čekala, a víc z nich místních.

„Mohla byste mi doporučit nějaké dobré jídlo?“ Majitelkou byla volavka, což je pták stvořený k tomu, aby stál za pultem, a bez váhání doporučila bannock. Bere je ječmen, který tu pěstují po staletí, šestiřadé obilí, kterému se někdy říká devadesátidenní ječmen, protože dozraje dost rychle na to, aby se vešel do severního léta. Semletý na mouku dává placatý tmavý bannock, který chutná po poli, ze kterého přišel.

„Máte vegetariánská jídla?“ zeptala se Polly a volavka ukázala zpátky na stejný řádek na kartě. Bannock, máslo a crowdie, měkký čerstvý sýr, který tu na statcích dělali odjakživa. Stejné obilí má druhý život na druhém konci města v palírně pod věží, která funguje od roku sedmnáct set devadesát osm a ve správné ráno je celá ulice cítit teplým sladem.

„Můžeme zaplatit, prosím?“ řekla Polly, když měla prázdný talíř, a volavka si s účtem dala načas, což je poklona. Venku vítr klesl na úroveň, kterou ostrovy považují za bezvětří. Polly šla nahoru šedou ulicí kolem červeného pískovce katedrály s chutí drsného podnebí na patře.