Křeslo u ohně

Penzion stál nad přístavem a dveře měl na závětrné straně, což je na těchhle ostrovech ta strana, kam se dveře dávají. Vedla ho ovce z North Ronaldsay, jedna z pobřežních ovcí, které se na severním konci souostroví živí mořskými řasami. Polly stála v hale a crčela z ní voda. „Máte volné pokoje?“

Pokoje byly. V září většinou bývají. Polly řekla: „Chtěla bych tichý pokoj, prosím.“ Ovce se odmlčela právě tak dlouho, aby to bylo zdvořilé. Pokoje vzadu jsou do dvora, pokoje vpředu k vodě, a vítr si najde obojí. Tady není ticho nikde, alespoň ne ve smyslu, jaký tomu dává návštěvník. Ostrovy nabízejí něco jiného: vítr tak vytrvalý, že ho po dvou nocích přestanete slyšet.

„Mohla byste mi prosím pomoct se zavazadly?“ Ovce vynesla tašku nahoru sama a postavila ji vedle křesla u ohně, a právě to křeslo Polly umlčelo. Kostru mělo z naplaveného dřeva, protože tu neroste žádný strom a každé prkno ve starých domech přinesl příliv. Opěradlo bylo z ovesné slámy, stočené a sešité do kápě, která se klene dopředu přes ramena. Truhlář z Kirkwallu jménem David Kirkness udělal z tohohle selského zvyku v polovině devatenáctého století standardní model.

„V kolik hodin musím pokoj opustit?“ zeptala se Polly, protože tady o všem rozhoduje trajekt. Pak se do křesla posadila. Slaměná kápě odřízla průvan ode dveří, oheň dělal to, co ohně dělají, a Polly poprvé od chvíle, co vystoupila z lodi, slyšela vlastní dech.