Loď připlouvá

Ranní loď minula nízký mys a přivázala se ve Stromness, kde domy stojí zády k vodě a štíty otočené do větru. Polly vystoupila na mokrou dlažbu a větru porozuměla okamžitě. Nebyl to poryv. Byl to stav. Na konci mola seděl kolie a sledoval lana. Polly k němu došla. „Můžete mi ukázat cestu?“

Zeptal se jí, kam chce jít, a ona přiznala, že to zatím neví. Tady je to rozumná odpověď. Ostrovů je skoro sedmdesát, asi na dvaceti se žije, a žádný z nich neleží daleko od pobřeží. Není tu les, není tu větrolam, není tu nic vyššího než komín statku. „Mohl byste mi říct, kde chytím autobus?“ zeptala se, a on naklonil hlavu ke krytému stání nahoře na svahu.

Pak udělala chybu ptáka, který strávil léto ve městech. „Jak dlouho trvá dojít pěšky do centra?“ Kolie se podíval podél jediné dlážděné ulice, která vede celým městem a je místy tak úzká, že auta musí sklopit zpětná zrcátka. Jedenáct minut, řekl, pokud se zastavíte u výloh.

„Můžete mi říct, jestli se dnes koná něco zajímavého?“ Vzal tu otázku vážně. Jízdní řád trajektu jsou tady místní zprávy, řekl, a všechno ostatní připlouvá s ním. Později v týdnu měla vyplout loď k tulením útesům. Byla tu kaple postavená zajatci. Byla tu vesnice, která ležela pod písečnou dunou čtyři tisíce let, dokud tu dunu neodnesla bouře.