Mlha se za ní zavírá

Poslední odpoledne vystoupala Polly ještě jednou vysoko nad pobřeží, nad čajové terasy, nad kráter se dvěma jezery a nad tichý les, kde se z hloubi vavřínů stále ozývá priolo. Odtamtud vypadal ostrov přesně jako to, čím je: jeden dlouhý řetěz starých sopek, stále slabě teplých, stále pomalu chladnoucích do zelena.

Rybářské lodě se vracely dolů do přístavu, malé bílé tvary táhnoucí tenké brázdy po tmavnoucím moři, a podél pobřežní silnice se jedno po druhém rozsvěcela světla. Odněkud od břehu stoupala vůně dřevěného kouře a mísila se se zbytkem slaného vzduchu.

Od oceánu se přivalil pás mlhy, stejně jako celý týden, přesunul se nejdřív přes kráter, potom přes čajová pole a nakonec přes samotný přístav, až složil celý ostrov pod ní z dohledu. Polly ho to viděla dělat už dřív, trpělivě a beze spěchu, jako by ostrov mizel radši pomalu než najednou.

Zamířila ven nad otevřenou vodu, zatímco se poslední světlo ještě drželo na obzoru, a nechala za sebou ostrov, který dál vaří večeři pod zemí, dál pěstuje čaj po jednom pečlivém lístku a dál kdesi hluboko ve starém lese chrání malého šedého ptáka.