Pták, kterého dvakrát odepsali

Hluboko na východě ostrova sledovala Polly hranici lesa vzhůru do porostu, jaký se na pobřeží nenajde: propletené staré vavříny obalené mechem, s korunami tak hustými, že na zem pronikalo jen málo slunce. Tento chladný vlhký les kolem Pico da Vara je poslední baštou malého šedorůžového ptáka, který nežije nikde jinde na planetě, priolo, a Polly sem přiletěla zjistit, jestli se jí ho podaří najít.

Ten pták málem dvakrát zmizel. Pozorování úplně ustala v roce devatenáct set třicet dva a více než třicet let většina lidí věřila, že je nadobro pryč, dokud se v roce devatenáct set šedesát sedm znovu nenašla malá populace, ukrytá přesně v takovém lese. I potom zemědělství a rychle rostoucí cizí stromy jeho domov dál zmenšovaly, až zbylo méně než sto hnízdících párů, takže se z něj podle většiny odhadů stal druhý nejvzácnější pěvec v celé Evropě.

Priolo zachránila trpělivá a nevděčná práce. Dobrovolníci a vědci strávili desítky let vytrháváním cizích stromů a vysazováním pomalého domácího vavřínu, na kterém pták skutečně závisí kvůli potravě i úkrytu. Polly viděla, jak se dva z nich zvedli z nízké větve, měkký záblesk růžové hrudi proti tmavé zeleni, a krátkými hlubokými tóny si volali, než zase zmizeli v korunách.

Dlouho čekala v tichu a doufala, že je uvidí ještě jednou, ale les se nad ptáky zavřel tak dokonale, jako by tam nikdy nebyli. Byla to spravedlivá výměna, pomyslela si Polly: kousek ticha za druh, který se pořád drží.