Křeslo u ohně

Penzion stál nad přístavem a dveře měl na závětrné straně. Na těchhle ostrovech se dveře dávají právě tam. Vedla ho ovce z North Ronaldsay, jedna z pobřežních ovcí, které se živí mořskými řasami. Polly stála v hale. „Máte volné pokoje?“

Pokoje byly. V září většinou bývají. Polly řekla: „Chtěla bych tichý pokoj, prosím.“ Ovce chvíli počkala, než odpověděla. Zadní pokoje jsou do dvora, přední k vodě. Vítr si najde obojí. Po dvou nocích ho přestanete slyšet.

„Mohla byste mi prosím pomoct se zavazadly?“ Ovce vynesla tašku nahoru a postavila ji vedle křesla u ohně. Kostru mělo z naplaveného dřeva, protože tu neroste žádný strom. Opěradlo bylo z ovesné slámy, stočené do kápě. Truhlář z Kirkwallu jménem David Kirkness udělal z toho modelu v polovině devatenáctého století standard.

„V kolik hodin musím pokoj opustit?“ zeptala se Polly. O všem tady rozhoduje trajekt. Pak se do křesla posadila. Slaměná kápě odřízla průvan ode dveří a Polly poprvé od chvíle, co vystoupila z lodi, slyšela vlastní dech.