Vesnice pod bouří

Polly měla zapsané jedno místo a netušila, kde je. „Můžete mi říct, jak se tam dostanu?“ zeptala se u snídaně ovce. Jeďte pobřežní silnicí na západ, řekla ovce, dokud se krajina nepřestane tvářit, že má kopce. Záliv Skaill je dlouhý oblouk světlého písku a za ním leží zelená terasa, a na té terase sedí vesnice, napůl zapadlá do země, se střechami otevřenými k nebi.

Toho rána na Skara Brae pracoval ústřičník, a ústřičníka je slyšet i ve větru. Polly se zeptala: „Chtěla bych se dozvědět něco o historii této památky.“ Lidé tu žili asi před pěti tisíci lety, řekl jí. Hospodařili na tomhle pobřeží dřív, než stálo Stonehenge, a dřív, než stála Velká pyramida. Pak je zavál písek a zůstal tam zhruba čtyři tisíce let, dokud v zimě roku osmnáct set padesát bouře dunu neodnesla.

Půlku toho odnesl vítr, tak Polly poprosila znovu. „Mohl byste mi to prosím zopakovat?“ Napodruhé zaznělo to, na čem záleží. Každý dům má stejné zařízení ve stejném uspořádání: ohniště uprostřed, vyzděná lůžka po obou stranách a u protější stěny kamenný příborník čelem ke dveřím. Je kamenný proto, že tu nebylo dřevo.

„Můžete mi říct, jestli je muzeum zítra otevřené?“ zeptala se Polly, i když už věděla, že se sem vrátí. Chvíli stála na okraji jednoho odkrytého domu a dívala se do místnosti zařízené tak, jak si místnost zařizuje každý: hezké věci tam, kde je návštěva uvidí první.