Věž mezi dvěma moři

Zpátky ve městě stála Polly u paty zvonice vedle velkého kostela svatého Jiří na kopci. Ke kostelu není připojená. Stojí sama, hranatý kamenný sloup se zvonovým patrem z oblouků a špičatou střechou, postavený před více než čtyřmi sty lety jako menší kopie slavné zvonice svatého Marka v Benátkách. Originál se před více než sto lety zřítil a postavili ho znovu, takže kopie v Piranu je dnes starší než věž, kterou napodobuje.

Back in town, Polly stood at the foot of the bell tower beside the great church of Saint George on the hill. It is not attached to the church. It stands alone, a square shaft of stone with a belfry of arches and a pointed spire, built more than four hundred years ago as a smaller copy of the famous bell tower of Saint Mark in Venice. The original collapsed more than a hundred years ago and was rebuilt, so the copy in Piran is now older than the tower it copies.

Uvnitř se ve zaprášeném světle vine vzhůru sto čtyřicet šest dřevěných schodů. Polly po nich skákala jeden po druhém, kolem lan a trámů, až jí nad hlavou visely velké zvony, každý tak velký, že by se v něm dalo vykoupat. Tady nahoře foukal vítr přímo od moře a voněl, nezaměnitelně, solí.

Inside, one hundred and forty-six wooden steps wind up through the dusty light. Polly hopped them one at a time, past the ropes and the beams, until the great bells hung over her head, each one big enough to bathe in. Up here the wind came straight off the sea and smelled, unmistakably, of salt.

Celé město leželo pod ní. Oranžové střechy se kutálely z kopce k vodě po obou stranách poloostrova a dole zářil na slunci bílý ovál náměstí jako malý měsíc, který se snesl dolů odpočinout. Lodě kreslily po přístavu bílé čáry. Na jedné straně věže nebylo nic než modř, otevřený Jadran, který pokračoval až k Itálii.

The whole town lay beneath her. Orange roofs tumbled down the hill to the water on both sides of the peninsula, and at the bottom the white oval of the square glowed in the sun like a small moon that had come down to rest. Boats drew white lines across the harbour. On one side of the tower there was nothing but blue, the open Adriatic going on toward Italy.

Polly se otočila na druhou stranu. Daleko na jihu, za ohybem zátoky, se pobřeží srovnalo do roviny a na zemi ležel slabý bílý třpyt tam, kde soliny chytaly odpolední světlo. Voda na jedné straně, sůl na druhé a mezi nimi malé město balancující na své skále, postavené z jednoho a zaplacené tím druhým. Racek jí řekl pravdu.

Polly turned to the other side. Far away to the south, past the curve of the bay, the coast flattened and a faint white shimmer lay on the land where the salt pans caught the afternoon light. Water on one hand, salt on the other, and the little town balanced on its rock between them, built from one and paid for by the other. The gull had told her the truth.