Poslední vlak

Tomáš se podíval na telefon a v žaludku mu poklesla nálada. Bylo dvanáct deset v noci a brány stanice se zavíraly. V Tokiu vlaky nejezdí celou noc. Poslední vlak na většině linek odjíždí kolem půlnoci a každý ve městě zná přesný čas toho svého. Tomáš, který byl v zemi teprve čtyři dny, ho neznal.

Tomas looked at his phone and felt his stomach drop. It was twelve ten in the morning, and the station gates were closing. In Tokyo, the trains do not run all night. The last train on most lines leaves around midnight, and everyone in the city knows the exact time of theirs. Tomas, who had been in the country for four days, did not.

Taxík přes celé město by stál víc než jeho pokoj v hotelu. Zaměstnanec stanice si všiml jeho výrazu a ukázal dolů ulicí. Tam, mezi večerkou a nudlovou restaurací, svítila cedule kapslového hotelu. Tomáš zaplatil u automatu, vzal si klíč od skříňky a spal v čisté plastové kóji velikosti jedné postele, v tiché místnosti plné dalších lidí, kteří také zmeškali svůj vlak.

A taxi across the city would cost more than his hotel room. A station worker saw his face and pointed down the street. There, between a convenience store and a noodle shop, glowed a sign for a capsule hotel. Tomas paid at a machine, took a locker key, and slept in a clean plastic pod the size of a single bed, in a quiet room full of other people who had also missed their trains.

Ráno si koupil kávu z automatu a jel prvním vlakem domů, svěží a mírně hrdý. Teď si před každým večerním výletem v Japonsku kontroluje jednu věc: ne menu, ne mapu, ale čas posledního vlaku.

In the morning he bought coffee from a vending machine and took the first train home, fresh and slightly proud. Now he checks one thing before any evening out in Japan: not the menu, not the map, but the time of the last train.